Rudolf Havlík: Zítra je taky den / Český Indiana Jones textilného priemyslu

Rôzne kultúry našej civilizácie sa dajú spoznávať rôznymi spôsobmi. Tým najlepším je odcestovať do tej-ktorej zeme a nejaký ten piatok prežiť priamo s domorodcami. No nie vždy máme na takéto výlety čas, prostriedky či chuť. A kto vie, koľko by tých piatkov muselo byť, aby sme obyvateľov vybraných krajín spoznali tak dobre, ako sa to podarilo Rudolfovi Havlíkovi.

Zítra je taky den je kniha, ktorá mi v mnohom pripomenula príbehy slávneho Indiana Jonesa. Je rovnako dynamická, skvele pritiahnutá za vlasy, občas živočíšna a neustále vtipná, akčná a zábavná. Jej autor, český scenárista a režisér, nám cez postavu neohrozeného rozprávača predstavuje Čínu, Indiu, Filipíny či Pakistan z ich odvrátenej, no o to zaujímavejšej stránky. Tieto krajiny spoznávame z „pracovno-(ne)právneho“ uhla. Náš rozprávač je akýmsi krízovým manažérom textilného priemyslu. Hasí problémy, ktoré vznikajú medzi západnými nadnárodnými spoločnosťami s luxusným oblečením a ázijskými továrňami na nekvalitný textil. Aby som bola konkrétna, tieto problémy vznikajú v 99-tich percentách na strane vykorisťovaných tovární. Asi netreba vysvetľovať, ako tento biznis funguje a z čoho bohatnú známe módne značky.

Možno by sa zdalo, že kniha môže skĺznuť do moralizujúceho tónu, no nie je to tak. Pragmatická a značne cynická povaha nášho mladého rozprávača nenecháva kázaniu priestor. Ako on sám hovorí, jeho morálne hodnoty sú veľmi flexibilné. Jeho dennou náplňou nie je zlepšovanie pracovných podmienok v ázijskom svete. Úlohou je dodať tovar, ktorý si objednali západné firmy. A prečo si vlastné problémy nerieši samotný manažment textilných korporátov? Dôvod je jednoduchý. Ich návšteva by bola jasným dôkazom, že majú vedomosti o podmienkach výroby zakúpeného tovaru. Na vlastné oči by videli vo fabrike drieť starcov, tehotné ženy aj deti  – a takéto faux pas si predsa nemôžu dovoliť.

Smutná realita prináša aspoň jednu malú výhodu v podobe tejto fantastickej knihy, ktorá nám dovolí prežiť naozaj nevídané zážitky. Niekoľkokrát skoro spadneme aj s lietadlom, vlastným  telom budeme brániť tovar pred krádežami, prežijeme vykoľajenie prepchatého indického vlaku a Vianoce strávime vo väzení. Postavičky, ktoré na cestách stretneme, budú malou, no skvelou reprezentatívnou vzorkou našej civilizácie. Gauner, klamár, zlodej, vrah, ale aj poctivý a dobrosrdečný „ojedinelec“ či naivná duša snažiaca sa spasiť svet – títo všetci nám na pár stranách budú nezabudnuteľnými spoločníkmi.

Ak hľadáte neobvyklý cestopis, s knihou Zítra je taky den určite nešliapnete vedľa.

 Ak som vás nepresvedčila ja, možno sa to podarí tomuto obsiahlejšiemu citátu z knihy, ktorý výborne zachytáva tón celého diela. 

-------------------

„Hele, podívej se, dal jsem ti prachy za letadlo, že jo? Vidíš, tamhle vzadu? To natřený, s nápisem a se světýlkama různejma? To je letadlo, to jo. Ale tohle rozhodně letadlo není!“ ukázal jsem před sebe, kde stojí předmět, který je, dle Indova názoru, letoun. Dobře, tvar by to mělo, ať nežeru, plech je ještě takový ten vlnitý, guma u okének tvrdá, stejně jako jí měl zpuchřelou můj děda u starého embéčka, a z celkového vyznění stroje mám neodbytný pocit, že tahle věc byla připravena k sešrotování už před dvaceti lety. Ind si změřil své letadlo pohledem a suše konstatoval, že je zcela v pořádku, že je to perfektně zachovalý veterán a že můžu sedět přímo za ním a druhým pilotem, jestli mě to trochu uklidní.

Na tváři se mi usadil výraz člověka, kterému lékař právě oznámil, že mu bohužel musí amputovat obě nohy bez umrtvení, a čekám, jestli se něco stane. Třeba že proletím červí dírou do jiného vesmíru nebo něco podobného. Vteřina, dvě, pět. Zřejmě jsem tou dírou proletěl na cestě sem. Podíval jsem se na Inda, potom na „letadlo“ a potom jsem se uchýlil k odpornému tahu a požadoval jsem po Indovi slevu. Pochopte, když už mám zemřít, tak ať je to za rozumné peníze, aby si lidé neříkali, že jsem si to dělal zbytečně fajnový.

Když Pradnesh uslyšel slovo „sleva“, provedl několik rychlých pohybů rukama, které nápadně připomínali zaříkávání zlých duchů od amazonských indiánů, a hned nato předvedl velice uvěřitelné představení, ve kterém mi sdělil, že jeho žena má rakovinu konečníku v posledním stadiu a děti jsou v podstatě všechny v ústavu nebo po obrně. Mezitím dorazil žebrák, kterému jsem díky Pradneshovmu výstupu nestihl věnovat pozornost, a snaží se mě chytit za nohu. Uskočil jsem, ukázal jsem Indovi posunkem, že ho při nejbližší příležitosti zabiju, a vykročil jsem k letadlu, u něhož čeká jakási starší paní v barevném modrožlutém sárí a s sebou má na provázku kozu.

---------------

Ďakujem kníhkupectvu knihcentrum.sk, že mi knihu venovalo. 

Petra